Z knihy: Richard David Precht: Kdo jsem?
Představme si, že jednoho dne přistanou na naší planetě cizí bytosti z vesmíru. Bytosti, jaké vystupují v hollywoodském filmu Den nezávislosti. Jsou neuvěřitelně inteligentní a lidi vysoce převyšují. Protože však není vždy k dispozici odvážný americký prezident v bojovém letounu a tentokrát ani žádný zneuznaný génius neochromí mimozemské počítače pomocé pozemských virů, cizí bytosti nad lidstvem brzy zvítězí a zbaví je svobody. Začíná bezpříkladná vláda teroru. Mimozemšťané používají lidi k lékařským pokusům, z jejich kůže vyrábějí boty, sedadla do aut a stínidla k lampám, zhodnocují jejich vlasy, kosti a zuby. Kromě toho lidi jedí, zejména děti a kojence. Chutnají jim ze všeho nejvíc, protože mají jemné maso.
Jeden člověk, jehož právě vytahují ze žaláře k nějakému lékařskému pokusu, na tyto cizí bytosti křičí:
"Jak můžete něco takového dělat? Copak nevidíte, že máme cit, že nám to působí bolest? Jak nám můžete brát děti, zabíjet je a pojídat? Nevidíte snad, jak trpíme? To si neuvědomujete, jak nepředstavitelně krutí a barbarští jste? To nemáte ani kapku soucitu a žádnou morálku?"
Mimozemšťané přikyvují.
"Ano, ano," souhlasí jeden z nich. "Možná jsme trochu hrůzní. Ale podívejte se," pokračuje, "my jsme vám nadřazeni. Jsme inteligentnější než vy a také rozumnější, umíme spoustu věcí, které vy neznáte. Jsme vyšší druh, existujeme na zcela jiném stupni, a proto si s vámi smíme dělat, co chceme. Ve srovnání s tím naším váš život za mnoho nestojí. A kromě toho, i kdyby naše počínání nebylo tak zcela v pořádku, jedno je jisté: Prostě nám moc chutnáte!"
Viz: http://soucitne.cz/peti-detem-byly-ukazany-fotky-z-velkochovu-co-na-ne-rikaly-video
Peter Singer byl přemýšlivý mladík, který na podzim roku 1970 seděl ve velké jídelně oxfordské univerzity a jedl hovězí steak. O fiktivní mimozemské civilizaci se zálibou v pojídání lidí však ještě nikdy nepřemýšlel. Do Anglie přijel teprve nedávno z Austrálie, aby po studiu filozofie v Melbourne sám poprvé přednášel na univerzitě. Již jako chlapce Singera sotva co zajímalo tolik jako filozofie a otázka správného života. Jeho rodiče pocházeli z Vídně a byli to Židé. Kruté pronásledování Židů v Německu i Rakousku v době nadvlády nacistů je v roce 1938 přinutilo zemi opustit. Byli ještě velmi mladí, když z Rakouska uprchli do Austrálie. Avšak jejich rodiče, prarodiče Petera Singera, nacisté uvěznili a zavraždili v terezínském koncentračním táboře.
Singer bral studium velice vážně, především otázku etiky. Chtěl vedět, co je dobro a zlo, jaký život je správný a jaký chybný. Když tak seděl ve ctihodné jídelně nad biftekem, všiml si, jak jeden ze studentů u jeho stolu odsunul maso na talíři stranou. Singer se studenta zeptal - jmenoval se Richard Keshen a později se stal profesorem filozofie na Cape Breton University v Kanadě -, jestli mu jídlo nechutná. Richard mu odpověděl, že maso nikdy nejí. Je prý vegetarián, protože jíst zvířata je špatné. Singera jeho rozhodné stanovisko udivilo, Richard ho však vyzval, aby uvedl alespoň jeden argument, proč je mravně únosné zvířata jíst. Singer si vyžádal čas na rozmyšlenou. Příští den se měli opět sejít v jídelně a Singer slíbil Richardovi uvést alespoň jeden dobrý důvod, proč se zvířata jíst smějí. Pak s naprostým klidem dojedl svůj biftek. To ještě netušil, že to je poslední biftek jeho života.
Cestou z unverzity domů začal Singer uvažovat. Jistě, lidé jedí maso odjakživa. Už v pravěku lovili zubry a mamuty a živili se jejich masem. A později začali pastýři a zemědělci pěstovat ovce, kozy, hovězí dobytek a vepře pro potravu. Lidé v pravěku ani příslušníci různých primitivních národů by nepřežili, kdyby se kromě jiného neživili také masem. Singerovi bylo hned jasné, že důvody, které ho napadly, se jeho osobně nijak netýkají. Lidé v pravěku nebo eskymáci, kteří musí lovit tuleně, aby přežili, nejsou důvodem k tomu, aby směl jíst zvířata on, Peter Singer. Neboť v zemi jako Anglie se zcela bez problémů a z hlediska zdraví nezávdně lze stravovat bez masa. Singer uvažoval dál; říkal si, že vlci, lvi a krokodýli koneckonců také žerou maso. A vůbec se nestarají o to, zda to dělat smějí, či nesmějí. Neboť pokud tato zvířata maso nedostanou, musí zahynout. Singer věděl, že on sám zahynout nemusí, jestliže maso jíst nebude. Na rozdíl od vlků, lvů a krokodýlů si totiž mohl vybrat, jestli má zvířata jíst, či nikoli. Fakt, že si může vybírat, ho odlišuje od lvů. Má nad lvy převahu, a také nad hovězím dobytkem, vepři a drůbeží, které v univerzitní jídelně pojídal. Člověk je chytřejší než zvířata, má inteligenci, velice důmyslný jazyk, rozum a rozmysl. Lidé jsou rozumní, zvířata nerozumná. Lidé jsou cenní, zvířata bezcenná. Lze však skutečně říci, že inteligentní život má nějak zásadně větší hodnotu než život méně inteligentní? Třebaže Singer ten fiktivní příběh o mimozemšťanech neznal, zmocnilo se ho stejné rozhořčení, jaké pocítilo mnoho čtenářů této malé fikce na počátku kapitoly. Že by to, co platí pro nemorální zacházení mimozemšťanů s lidmi, nemuselo platit pro srovnatelný vztah lidí a zvířat? Nadřazená inteligence přece neznamená morální privilegium, že si její nositel může dělat, cokoli se mu zachce. Po tři roky se Singer zabýval tématem, jak by lidé měli zacházet se zvířaty. V roce 1975 o tom vydal knihu s názvem Animal Liberation - Osvobození zvířat. Byl to bestseller. Prodalo se přes půl milionu výtisků.
Nejdůležitějším kritériem práva na život jakéhokoli živého tvora, napsal Singer, není inteligence, rozum ani rozmysl. Novorozený kojenec má méně rozumu než vepř, a přesto ho nesmíme sníst ani na něm zkoušet působení nového šamponu. Rozhodujícím důvodem pro to, abychom respektovali živého tvora a přiznali mu právo na život, je jeho schopnost radovat se nebo trpět. V tomto ohledu se Singer shodoval s Benthamem, který již v roce 1789, za Velké francouzské revoluce, napsal: "Přijde den, kdy budou i ostatním živým tvorům přiznána práva, jež jim mohla být upírána jedině tyranií. Jednoho dne zjistíme, že počet nohou ani srst nejsou dostatečným důvodem k tomu, aby byl vnímavý živý tvor ponechán podobnému osudu. Který jiný znak by však mohl být nepřekročitelnou mezí? Je to schopnost mluvit? Vždyť dospělý kůň nebo dospělý pes je mnohem chytřejší a sdílnější než den, týden nebo dokonce měsíc staré dítě. Ale i kdyby tomu tak nebylo, co by to změnilo? Otázka nezní: Mohou myslet? Ani: Mohou mluvit? Nýbrž: Mohou trpět?" Singer přejal Bentamův utilitarismus - štěstí je dobré, kdežto utrpení je špatné. A neplatí to jen pro lidi, nýbrž pro všechny živé tvory, kteří dokážou vnímat štěstí i utrpění. Vždyž jako tvorové schopní vnímat se zvířata člověku v zásadě rovnají. A otázku, zda se člověk smí živit "jinými zvířaty", lze tímto způsobem snadno vyřešit: Primitivní poživačnost člověka má ve srovnání s nevýslovným utrpením zvířat, která kvůli tomu musí obětovat život, váhu peříčka.
... Jestliže morální hranici netvoří rozum a rozmysl ani prostá příslušnost k druhu Homo sapiens, nýbrž schopnost trpět - kde potom ta hranice vlastně leží? Vepři a slepcie mohou trpět, na tom se snadno shodneme. Vepř křičí, když ho trýzní nebo zabíjejí, a také slepice hlasitě kdáká. Ale co například ryby? Mohou ryby trpět? Podle nejnovějšího výzkumu to vypadá, že ryby bolest cítí, ale nedovedou ji dát na jevo. A jak je to s bezobratlými, jako jsou například mušle? O vnímání bolesti u mušlí toho víme příliš mmálo na to, abychom o tom mohli cokoli říci. Přesně vzato my, lidé, nevíme ale ani to, zda netrpí také rostliny. Vnímání bolesti tedy jasnou hranicí není. Toto kritérium je do jisté míry problematické, protože stavy zvířecího vědémí nám nejsou bezprostředně přístupné.
... Avšak nemožnost přesně vědět, co se ve zvířatech děje, není pochopitelně žádným zásadním argumentem proti Singerově požadavku, abychom zvířata respektovali. Vždyť fakt, že neznáme vnitní život svých bližních, také není důvodem k tomu, abychom je směli trápit. Žádný soud nedovoluje mučení, vraždu ani usmrcení s odkazem na to, že zločinec přece nemohl přesně vědět, jak se přitom oběť cítí. My jiným lidem přičítáme složitý stav vědomí, což stačí k tomu, abychom je respektovali. U zvířat naopak mají mnozí vědci tendenci vysvětlovat jejich psychiku čistě biologicky. Takové modely dráždění a reakce jsou však problematické. Je klamavý manévr kočkodana jen instinktivní, nebo jde o taktizování? Sledují lvi při svých hrách o hierarchii ve společenství nějakou strategii, anebo to bývá jen okamžité vnuknutí? Kdo na to může s jistotou odpovědět? Také u lidí odpovídá přání biologickým požadavkům, jako je třeba odpor k bolesti nebo sexuální choutky, aniž je ovšem redukujeme pouze na ně. Z jakého důvodu by nemělo přesně to, co nás odrazuje, abychom kvalitu lidských zážitků snížili jen na funkční mechanismy, platit také pro výzkum vnitřního života zvířat? ...
Otázka, co se smí dělat se zvířaty, není tedy jen otázkou rozumových úvah, nýbrž také otázkou instinktů. Z tohoto hlediska je zcela přirozeným pudem člověka hodnotit lidský život jinak než život zvířete. S našimi morálním emocemi je to, jako když se hodí do vody kámen. Ten kámen vytváří kruhy. V nejužším z těchto kruhů jsou naši rodiče, sourozenci a děti, a také nejlepší přátelé. V dalším jsou naši známí a možná dokonce i naše milované domácí zvíře. Pak následují lidé vůbec. A zcela mimo tyto kruhy jsou většinou pstruzi a pečená kuřata. Tyto morální kruhy nelze libovolně rozšiřovat. Avšak skutečnost, že ta spousta zvířat, která jíme, zůstává zcela mimo, není žádným přírodním zákonem, nýbrž dnes většinou důsledkem vytěsňování a manipulace.
Zahrneme-li do otázky, kterou jsme položili na počátku, lidské emoce, bude znít takto: Lze obhájit fakt, že jíme zvířata, která nedokážeme vlastnoručně zabít? Naše emoce na současné úrovni západní civilizace způsobují, že pro většinu lidí by dnes bylo velice těžké porazit vepře nebo telátko - a to i tehdy, kdyby věděli, jak se to dělá. Naproti tomu u ryb by se našlo již mnohem více lidí, kteří by to přes srdce přenesli. A "usmrcovat" slepičí vejce vadí opravdu jen málokomu. V dřívějších dobách bylo pro lidi snazší zabíjet zvířata, a promitivním národům to zásadně nepůsobí starost ani dnes. Avšak morálka je vždy otázkou kultivování emocí. Na abstraktní definici lidského bytí závisí morálka v menší míře než na stavu společenské vnímavosti. A lze souhlasit s tím, že tento stav vnímavosti v západní Evropě v současné době představuje prozatímní vrchol vývoje lidstva vůbec. Právě proto je třeba, aby průmysl zpracovávající maso "klamal", aby telecí koleno poku možná nepřipomínalo tele. Naše intuice je přitom sváděna na scestí, neboť představy lze tak snáze potlačovat. Většina lidí v naší společnosti jen proto necítí odpor ani zábrany, když jí maso, protože utrpení konkrétního zvířete nevidí. Naše zrcadlové neurony jiskří, jakmile slyšíme telátko naříkat na porážce, když však vidíme úhledně zabalený řízek, zůstávají v klidu.
Více k tématu přetvářky ohledně reality: http://soucitne.cz/praseci-bradavka-na-slanine-vyvolala-vlnu-zhnuseni
Představme si, že jednoho dne přistanou na naší planetě cizí bytosti z vesmíru. Bytosti, jaké vystupují v hollywoodském filmu Den nezávislosti. Jsou neuvěřitelně inteligentní a lidi vysoce převyšují. Protože však není vždy k dispozici odvážný americký prezident v bojovém letounu a tentokrát ani žádný zneuznaný génius neochromí mimozemské počítače pomocé pozemských virů, cizí bytosti nad lidstvem brzy zvítězí a zbaví je svobody. Začíná bezpříkladná vláda teroru. Mimozemšťané používají lidi k lékařským pokusům, z jejich kůže vyrábějí boty, sedadla do aut a stínidla k lampám, zhodnocují jejich vlasy, kosti a zuby. Kromě toho lidi jedí, zejména děti a kojence. Chutnají jim ze všeho nejvíc, protože mají jemné maso.
Jeden člověk, jehož právě vytahují ze žaláře k nějakému lékařskému pokusu, na tyto cizí bytosti křičí:
"Jak můžete něco takového dělat? Copak nevidíte, že máme cit, že nám to působí bolest? Jak nám můžete brát děti, zabíjet je a pojídat? Nevidíte snad, jak trpíme? To si neuvědomujete, jak nepředstavitelně krutí a barbarští jste? To nemáte ani kapku soucitu a žádnou morálku?"
Mimozemšťané přikyvují.
"Ano, ano," souhlasí jeden z nich. "Možná jsme trochu hrůzní. Ale podívejte se," pokračuje, "my jsme vám nadřazeni. Jsme inteligentnější než vy a také rozumnější, umíme spoustu věcí, které vy neznáte. Jsme vyšší druh, existujeme na zcela jiném stupni, a proto si s vámi smíme dělat, co chceme. Ve srovnání s tím naším váš život za mnoho nestojí. A kromě toho, i kdyby naše počínání nebylo tak zcela v pořádku, jedno je jisté: Prostě nám moc chutnáte!"
Peter Singer byl přemýšlivý mladík, který na podzim roku 1970 seděl ve velké jídelně oxfordské univerzity a jedl hovězí steak. O fiktivní mimozemské civilizaci se zálibou v pojídání lidí však ještě nikdy nepřemýšlel. Do Anglie přijel teprve nedávno z Austrálie, aby po studiu filozofie v Melbourne sám poprvé přednášel na univerzitě. Již jako chlapce Singera sotva co zajímalo tolik jako filozofie a otázka správného života. Jeho rodiče pocházeli z Vídně a byli to Židé. Kruté pronásledování Židů v Německu i Rakousku v době nadvlády nacistů je v roce 1938 přinutilo zemi opustit. Byli ještě velmi mladí, když z Rakouska uprchli do Austrálie. Avšak jejich rodiče, prarodiče Petera Singera, nacisté uvěznili a zavraždili v terezínském koncentračním táboře.
Singer bral studium velice vážně, především otázku etiky. Chtěl vedět, co je dobro a zlo, jaký život je správný a jaký chybný. Když tak seděl ve ctihodné jídelně nad biftekem, všiml si, jak jeden ze studentů u jeho stolu odsunul maso na talíři stranou. Singer se studenta zeptal - jmenoval se Richard Keshen a později se stal profesorem filozofie na Cape Breton University v Kanadě -, jestli mu jídlo nechutná. Richard mu odpověděl, že maso nikdy nejí. Je prý vegetarián, protože jíst zvířata je špatné. Singera jeho rozhodné stanovisko udivilo, Richard ho však vyzval, aby uvedl alespoň jeden argument, proč je mravně únosné zvířata jíst. Singer si vyžádal čas na rozmyšlenou. Příští den se měli opět sejít v jídelně a Singer slíbil Richardovi uvést alespoň jeden dobrý důvod, proč se zvířata jíst smějí. Pak s naprostým klidem dojedl svůj biftek. To ještě netušil, že to je poslední biftek jeho života.
Cestou z unverzity domů začal Singer uvažovat. Jistě, lidé jedí maso odjakživa. Už v pravěku lovili zubry a mamuty a živili se jejich masem. A později začali pastýři a zemědělci pěstovat ovce, kozy, hovězí dobytek a vepře pro potravu. Lidé v pravěku ani příslušníci různých primitivních národů by nepřežili, kdyby se kromě jiného neživili také masem. Singerovi bylo hned jasné, že důvody, které ho napadly, se jeho osobně nijak netýkají. Lidé v pravěku nebo eskymáci, kteří musí lovit tuleně, aby přežili, nejsou důvodem k tomu, aby směl jíst zvířata on, Peter Singer. Neboť v zemi jako Anglie se zcela bez problémů a z hlediska zdraví nezávdně lze stravovat bez masa. Singer uvažoval dál; říkal si, že vlci, lvi a krokodýli koneckonců také žerou maso. A vůbec se nestarají o to, zda to dělat smějí, či nesmějí. Neboť pokud tato zvířata maso nedostanou, musí zahynout. Singer věděl, že on sám zahynout nemusí, jestliže maso jíst nebude. Na rozdíl od vlků, lvů a krokodýlů si totiž mohl vybrat, jestli má zvířata jíst, či nikoli. Fakt, že si může vybírat, ho odlišuje od lvů. Má nad lvy převahu, a také nad hovězím dobytkem, vepři a drůbeží, které v univerzitní jídelně pojídal. Člověk je chytřejší než zvířata, má inteligenci, velice důmyslný jazyk, rozum a rozmysl. Lidé jsou rozumní, zvířata nerozumná. Lidé jsou cenní, zvířata bezcenná. Lze však skutečně říci, že inteligentní život má nějak zásadně větší hodnotu než život méně inteligentní? Třebaže Singer ten fiktivní příběh o mimozemšťanech neznal, zmocnilo se ho stejné rozhořčení, jaké pocítilo mnoho čtenářů této malé fikce na počátku kapitoly. Že by to, co platí pro nemorální zacházení mimozemšťanů s lidmi, nemuselo platit pro srovnatelný vztah lidí a zvířat? Nadřazená inteligence přece neznamená morální privilegium, že si její nositel může dělat, cokoli se mu zachce. Po tři roky se Singer zabýval tématem, jak by lidé měli zacházet se zvířaty. V roce 1975 o tom vydal knihu s názvem Animal Liberation - Osvobození zvířat. Byl to bestseller. Prodalo se přes půl milionu výtisků.
Nejdůležitějším kritériem práva na život jakéhokoli živého tvora, napsal Singer, není inteligence, rozum ani rozmysl. Novorozený kojenec má méně rozumu než vepř, a přesto ho nesmíme sníst ani na něm zkoušet působení nového šamponu. Rozhodujícím důvodem pro to, abychom respektovali živého tvora a přiznali mu právo na život, je jeho schopnost radovat se nebo trpět. V tomto ohledu se Singer shodoval s Benthamem, který již v roce 1789, za Velké francouzské revoluce, napsal: "Přijde den, kdy budou i ostatním živým tvorům přiznána práva, jež jim mohla být upírána jedině tyranií. Jednoho dne zjistíme, že počet nohou ani srst nejsou dostatečným důvodem k tomu, aby byl vnímavý živý tvor ponechán podobnému osudu. Který jiný znak by však mohl být nepřekročitelnou mezí? Je to schopnost mluvit? Vždyť dospělý kůň nebo dospělý pes je mnohem chytřejší a sdílnější než den, týden nebo dokonce měsíc staré dítě. Ale i kdyby tomu tak nebylo, co by to změnilo? Otázka nezní: Mohou myslet? Ani: Mohou mluvit? Nýbrž: Mohou trpět?" Singer přejal Bentamův utilitarismus - štěstí je dobré, kdežto utrpení je špatné. A neplatí to jen pro lidi, nýbrž pro všechny živé tvory, kteří dokážou vnímat štěstí i utrpění. Vždyž jako tvorové schopní vnímat se zvířata člověku v zásadě rovnají. A otázku, zda se člověk smí živit "jinými zvířaty", lze tímto způsobem snadno vyřešit: Primitivní poživačnost člověka má ve srovnání s nevýslovným utrpením zvířat, která kvůli tomu musí obětovat život, váhu peříčka.
... Jestliže morální hranici netvoří rozum a rozmysl ani prostá příslušnost k druhu Homo sapiens, nýbrž schopnost trpět - kde potom ta hranice vlastně leží? Vepři a slepcie mohou trpět, na tom se snadno shodneme. Vepř křičí, když ho trýzní nebo zabíjejí, a také slepice hlasitě kdáká. Ale co například ryby? Mohou ryby trpět? Podle nejnovějšího výzkumu to vypadá, že ryby bolest cítí, ale nedovedou ji dát na jevo. A jak je to s bezobratlými, jako jsou například mušle? O vnímání bolesti u mušlí toho víme příliš mmálo na to, abychom o tom mohli cokoli říci. Přesně vzato my, lidé, nevíme ale ani to, zda netrpí také rostliny. Vnímání bolesti tedy jasnou hranicí není. Toto kritérium je do jisté míry problematické, protože stavy zvířecího vědémí nám nejsou bezprostředně přístupné.
... Avšak nemožnost přesně vědět, co se ve zvířatech děje, není pochopitelně žádným zásadním argumentem proti Singerově požadavku, abychom zvířata respektovali. Vždyť fakt, že neznáme vnitní život svých bližních, také není důvodem k tomu, abychom je směli trápit. Žádný soud nedovoluje mučení, vraždu ani usmrcení s odkazem na to, že zločinec přece nemohl přesně vědět, jak se přitom oběť cítí. My jiným lidem přičítáme složitý stav vědomí, což stačí k tomu, abychom je respektovali. U zvířat naopak mají mnozí vědci tendenci vysvětlovat jejich psychiku čistě biologicky. Takové modely dráždění a reakce jsou však problematické. Je klamavý manévr kočkodana jen instinktivní, nebo jde o taktizování? Sledují lvi při svých hrách o hierarchii ve společenství nějakou strategii, anebo to bývá jen okamžité vnuknutí? Kdo na to může s jistotou odpovědět? Také u lidí odpovídá přání biologickým požadavkům, jako je třeba odpor k bolesti nebo sexuální choutky, aniž je ovšem redukujeme pouze na ně. Z jakého důvodu by nemělo přesně to, co nás odrazuje, abychom kvalitu lidských zážitků snížili jen na funkční mechanismy, platit také pro výzkum vnitřního života zvířat? ...
Otázka, co se smí dělat se zvířaty, není tedy jen otázkou rozumových úvah, nýbrž také otázkou instinktů. Z tohoto hlediska je zcela přirozeným pudem člověka hodnotit lidský život jinak než život zvířete. S našimi morálním emocemi je to, jako když se hodí do vody kámen. Ten kámen vytváří kruhy. V nejužším z těchto kruhů jsou naši rodiče, sourozenci a děti, a také nejlepší přátelé. V dalším jsou naši známí a možná dokonce i naše milované domácí zvíře. Pak následují lidé vůbec. A zcela mimo tyto kruhy jsou většinou pstruzi a pečená kuřata. Tyto morální kruhy nelze libovolně rozšiřovat. Avšak skutečnost, že ta spousta zvířat, která jíme, zůstává zcela mimo, není žádným přírodním zákonem, nýbrž dnes většinou důsledkem vytěsňování a manipulace.
Zahrneme-li do otázky, kterou jsme položili na počátku, lidské emoce, bude znít takto: Lze obhájit fakt, že jíme zvířata, která nedokážeme vlastnoručně zabít? Naše emoce na současné úrovni západní civilizace způsobují, že pro většinu lidí by dnes bylo velice těžké porazit vepře nebo telátko - a to i tehdy, kdyby věděli, jak se to dělá. Naproti tomu u ryb by se našlo již mnohem více lidí, kteří by to přes srdce přenesli. A "usmrcovat" slepičí vejce vadí opravdu jen málokomu. V dřívějších dobách bylo pro lidi snazší zabíjet zvířata, a promitivním národům to zásadně nepůsobí starost ani dnes. Avšak morálka je vždy otázkou kultivování emocí. Na abstraktní definici lidského bytí závisí morálka v menší míře než na stavu společenské vnímavosti. A lze souhlasit s tím, že tento stav vnímavosti v západní Evropě v současné době představuje prozatímní vrchol vývoje lidstva vůbec. Právě proto je třeba, aby průmysl zpracovávající maso "klamal", aby telecí koleno poku možná nepřipomínalo tele. Naše intuice je přitom sváděna na scestí, neboť představy lze tak snáze potlačovat. Většina lidí v naší společnosti jen proto necítí odpor ani zábrany, když jí maso, protože utrpení konkrétního zvířete nevidí. Naše zrcadlové neurony jiskří, jakmile slyšíme telátko naříkat na porážce, když však vidíme úhledně zabalený řízek, zůstávají v klidu.
Více k tématu přetvářky ohledně reality: http://soucitne.cz/praseci-bradavka-na-slanine-vyvolala-vlnu-zhnuseni
Komentáře
Okomentovat